Význam Chiařiných textů

Tito křesťané se cítí opuštění a nostalgicky vzpomínají na minulou, údajně idylickou dobu, kterou nezažili. Jsou přemoženi smutkem a podobají se skloněné ženě z evangelia (Lk 13,10-17), která není schopna zvednout hlavu k nebi. Tito křesťané, kteří potřebují získat zpět své radost, kterou nám přináší KristusBylo by dobré, kdyby si prohloubili a rozjímali nad texty Chiary, ženy, která byla vždy pozorná k vnuknutím Ducha svatého. Dobře věděla, že síla křesťana je vždy vypůjčená, protože naše slabost se v Kristu stává silou.

Chiara a postava Krista

Jeden z mých nejoblíbenějších textů Chiary Lubichové je článek napsaný pro agenturu Zenit na Velký pátek 2000. V té době jí bylo osmdesát let, ačkoli ji mohla napsat na začátku své duchovní cesty, neboť zde nacházíme jeden z nejcharakterističtějších rysů její spirituality: meditace o Ježíši opuštěném.

V protikladu k očekáváním křesťanů upnutých k domnělému bezpečí prožívanému v jiných dobách představuje Chiara postavu Krista, který byl na kříži zbaven svého božství, aby se ještě více sjednotil s člověkem a zakusil úzkost a bezmocnost lidské bytosti v určitých okamžicích jejího života. To je smysl čtvrtého slova proneseného na kříži: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mt 27,47).

Chiara a zranění života

Jednou jsem četl vysvětlení, které mě vůbec nepřesvědčilo: Ježíš se začal modlit žalm obsahující tato slova a vyčerpání mu zabránilo v modlitbě pokračovat. Je možné, že se Ježíš tento žalm modlil, ale faktem je, že jeho slova jasně vyjadřují, co v tu chvíli cítil. Po staletí se tomuto čtvrtému slovu nevěnovala dostatečná pozornost, snad proto, že si někteří představovali, že je to otázka, na kterou nelze odpovědět.

Na druhou stranu my věřící víme, jak si vzpomínáte. Chiaraže Otec vzkřísil a povýšil svého Syna na věky. V této souvislosti dále zdůrazňuje: "V něm byla láska zmařena, světlo zhasnuto, moudrost umlčena. Byli jsme odděleni od Otce. Bylo nutné, aby Syn, v němž jsme se všichni ocitli, zakusil odloučení od Otce. Musel zakusit Boží opuštěnost, abychom se my už necítili opuštění".

Naděje u Kristových nohou

Chiara vidí v tomto Ježíši, který křičí svou opuštěnost, mnoho lidí, kteří trpí fyzicky, jako jsou slepí, němí nebo hluší, ale vidí také ty, kteří trpí v duchu: zklamané, zrazené, ustrašené, bojácné, dezorientované... Ti poslední jsou zranění života, což je výraz, který někdy používá svatý Jan Pavel II. a který jsem nedávno viděl jako nápis na jedné sekci v knihkupectví v Lurdech. Myslím, že těch, kteří jsou nemocní na duchu, je mnohem více než těch ostatních, protože ve společnosti, které chybí solidarita, je nespočet lidí, kteří žijí v osamění a bezmoci.

Ježíš je v nich opuštěný, protože, jak říká Chiara: "Ježíš je v nich opuštěný.Můžeme ho vidět v každém trpícím bratrovi. Když se přiblížíme k těm, kdo se mu podobají, můžeme s nimi mluvit o opuštěném Ježíši.".

Trpícím se vnucuje myšlenka, že jejich život je neúspěšný a že nic nemá cenu. Ale Ježíš trpěl mnohem víc než oni všichni.. Chiara nám připomíná, že za všemi bolestnými stránkami života se skrývá Kristova tvář. Mohli bychom dodat, že je to konkrétní tvář s identitou, i když má velmi různorodá zobrazení, a jestliže je rozpoznatelná jeho tvář, musí být rozpoznatelná i tvář našich bratří a sester, protože, jak zdůrazňuje Chiara, každý z nich je On.

Naším úkolem je proměnit bolest v lásku, což se zdá být lidsky nemožné, ale umožní nám to síla a další dary Ducha Kristova..

Chiara a její vize mládí

Evokace opuštění ukřižovaného Krista mě vede k tomu, že si Chiaru spojuji s Olivierem Clémentem, známým francouzským pravoslavným teologem. Oba měli velký obdiv k patriarchovi Athenagorovi a prožili s ním několik osobních setkání, která zaznamenali ve svých spisech. Tváří v tvář tehdejším politickým a společenským bouřím, jako byl květen '68, nebyl Athenagoras pesimistou ani nostalgikem po údajně lepší minulosti a ujistil Clémenta, že tito mladí protestující ho inspirovali k soucitu.

Ačkoli si to neuvědomují, jsou to zcela opuštění mladí lidé a jejich pláč není nic menšího než pláč sirotků. Patriarcha, velký znalec lidstva, vidí ve studentské revoltě volání o pomoc. Clément zase zdůrazňuje, že navzdory zdánlivému triumfu nihilismu je v protestním hnutí, které se prohlašuje za dědice Marxe, Nietzscheho a Freuda, velká prázdnota.

Autentický křesťanský ekumenismus

Stejně jako mnozí jiní věří v proměnu struktur, nebo možná ani v to ne, ačkoli si neuvědomují, že jediná tvůrčí revoluce v dějinách je ta, která se rodí z proměny srdcí. Chiara Lubichová, která je svědkem bouřlivé doby, v níž je Kristus opět opuštěn a nahrazen beznadějnými utopiemi, zase nachází v Athenagorovi srdce otce, mladého ducha plného víry a naděje.

Neoznačuje ho za odloučeného bratra, což je v pokoncilním období velmi častý výraz, protože je přesvědčen, že patří do stejného domu, do stejné rodiny. To je pravý ekumenismus, v němž rozdíly ztratily barvu díky slunci lásky. A to natolik, že volání Ježíše opuštěného na kříži je nutně adresováno všem křesťanům bez výjimky. Setkání s opuštěným Ježíšem, přítomným v tolika bratřích a sestrách, které nemůžeme nechat samotné, je dobrým příkladem ekumenismu.