Je mi velkým potěšením a hrdostí být s vámi u příležitosti 50. výročí činnosti IESE v Madridu a je pro mě zdrojem hluboké radosti vidět rozvoj vzdělávací iniciativy, která pomohla mnoha lidem profesně růst a objevit hluboký (lidský, sociální a křesťanský) smysl práce, což je téma, které je drahé srdci svatého Josemaríi.
Vybudovali jste jednu z nejprestižnějších ekonomických škol na světě, takže soudě podle externích výsledků jste odvedli dobrou práci. Chtěl bych vás povzbudit, abyste vedle vnějších úspěchů, které jsou potvrzeny nejvýznamnějšími žebříčky obchodních škol, směle usilovali i o další vnitřní úspěchy, které jsou pro každého z vás z Boží perspektivy ještě cennější. Tyto vnitřní úspěchy, které jsou z obchodního hlediska slučitelné s úspěchy i neúspěchy, jsou plodem dobře vykonané práce z lásky.
Pro tyto interní úspěchy je důležité nejen to, co děláme a s jakými výsledky, ale také jak pracujeme a proč. Právě díky těmto interním úspěchům bude mít tato škola ještě větší dopad.
Jak řekl svatý Josemaría: "Práce, každá práce, je svědectvím důstojnosti člověka, jeho vlády nad stvořením. Je příležitostí k rozvoji vlastní osobnosti. Je poutem spojení s ostatními bytostmi, zdrojem prostředků k obživě vlastní rodiny, prostředkem, jak přispět ke zlepšení společnosti, v níž člověk žije, a k pokroku celého lidstva" (sv. Josemaría, Kristus jde kolem, č. 47).
Svatý Josemaría zde mluví o tom, proč je práce obecně důležitá. Pro vás se důvod vaší práce odráží v poslání IESE: Rozvíjíte vedoucí pracovníky, kteří usilují o to, aby měli hluboký, pozitivní a trvalý dopad na lidi, podnikání a společnost prostřednictvím profesionální dokonalosti, integrity a ducha služby.
Pokud tento inspirující záměr dobře naplníte, dosáhnete samotného srdce společnosti. Zlepšíte svět zevnitř. Neboť ušlechtilý cíl, který sledujete, můžete naplňovat ve všech svých činnostech, nejen v těch s nejvyšší strategickou hodnotou, které na sebe v IESE berete z pozice nejvyššího vedení. Veškerá práce může mít velkou hodnotu zevnitř.
Již ve stejném přirozeném řádu "důstojnost práce nezávisí ani tak na tom, co se dělá, jako na osobě, která ji vykonává, která je v případě člověka duchovní, inteligentní a svobodnou bytostí" (sv. Jan Pavel II., Rozprava, 3-VII-1986, č. 3).
Přirozená důstojnost práce je tedy zakořeněna v duchovní důstojnosti lidské osoby a bude větší či menší podle větší či menší kvality nebo dobroty této práce jako duchovního činu. Nyní tato kvalita či dobrota podstatně závisí na svobodě: na lásce - nikoliv jako vášni či citu -, ale jako dilectio či volitelná láska k cíli, jako akt vlastní svobodě (O existenciální volbě konečného cíle jako aktu svobody srovnej C. Fabro, Riflessioni sulla liberta, Maggioli, Rimini 1983, s. 43-51; 57-85).
Jak vás naučil váš Juan Antonio Pérez López, jde o to, abychom v sobě a v lidech, které řídíme, podporovali transcendentní motivy: zájem dobře sloužit zákazníkům, lidský vztah k lidem, oddanost účelu společnosti. To je z velké části to, co nás pohání k tomu, abychom sloužili více a lépe. A to lze dělat i při dosahování strategických výsledků, které firmy potřebují, a při rozvoji správných lidí se správnými kompetencemi.
A i když se to může zdát přehnané, svatý Josemaría řekl: "Nemělo by se tedy zapomínat, že důstojnost práce je založena na Lásce. Velkou výsadou člověka je schopnost milovat, a tím překonávat pomíjivost a pomíjivost. Dokáže milovat jiné tvory, to znamená ty a já plné smyslu. A může milovat Boha, který nám otevírá nebeské brány, který nás činí členy své rodiny, který nás opravňuje k tomu, abychom s ním také hovořili tváří v tvář, tváří v tvář".
Jinými slovy, jsme stvořeni pro Lásku a práce je jednou z platforem, na nichž může Láska růst v nás i ve společnosti. V tom spočívá velká část poslání křesťana ve světě, ve společnosti.
"Proto se člověk nesmí omezovat na vytváření věcí, na konstruování předmětů. Práce se rodí z lásky, projevuje lásku, je přikázána lásce" (sv. Josemaría, Kristus jde kolem, č. 48).
Nedávno jsem narazil na inspirativní příběh, který se před mnoha lety objevil v časopise Forbes a který ilustruje toto lidské spojení, tuto lásku projevovanou prací. Napsala ho zdravotní sestra z pohotovosti v jedné americké nemocnici, která byla svědkem úžasného vůdčího činu:
"Bylo asi 22:30. V pokoji byl nepořádek. Dokončoval jsem práci na kartě, než jsem šel domů. Lékař, se kterým jsem rád pracoval, zaučoval nového lékaře, který odvedl velmi slušnou a kompetentní práci, a říkal mu, co udělal dobře a co mohl udělat jinak. Pak položil mladému lékaři ruku na rameno a zeptal se: "Když jste skončil, viděl jste tu mladou uklízečku, která přišla uklidit pokoj?" Mladý muž se na něj nechápavě podíval. Starší lékař řekl: "Jmenuje se Carlos. Je tady už tři roky. Odvádí báječnou práci. Když přijde, uklidí místnost tak rychle, že my dva můžeme rychle přijmout další pacienty. Jeho žena se jmenuje Maria. Mají čtyři děti. Pak jmenoval každé ze čtyř dětí a uvedl věk každého z nich. Starší lékař pokračoval: "Bydlí v pronajatém domě asi tři bloky odsud v Santa Aně. Přišli z Mexika před pěti lety. Jmenuje se Carlos," zopakoval. Pak řekl: 'Příští týden bych chtěl, abyste mi o Carlosovi řekl něco, co ještě nevím, ano? Teď půjdeme zkontrolovat zbytek pacientů.
Sestra byla ohromena: "Vzpomínám si, jak jsem tam stála, psala své ošetřovatelské poznámky, byla ohromena a říkala si: právě jsem byla svědkem působivého vedení.
Někdy se nám tento lidský tón může ztratit z dohledu, když o práci přemýšlíme z pohledu soupeření s ostatními firmami o větší zisk, místo abychom mysleli na to, jak sloužit lidem s péčí a pozorností, s láskou. Je zřejmé, že ani firmy nemohou ztratit ze zřetele strategii a zisk, který je znakem kvalitních služeb poskytovaných zodpovědně a efektivně. Ale stejně důležité jako ekonomické výsledky, ne-li důležitější, je sloužit s láskou k práci a s láskou k lidem.
"Pro křesťana se tyto perspektivy rozšiřují a prohlubují. Práce se totiž jeví jako účast na stvořitelském díle Boha, který stvořil člověka a požehnal mu slovy: "Ploďte a množte se a naplňte zemi a podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se hýbe na zemi" (Gn I, 28). Protože navíc byla vzata na sebe Kristem, práce se nám představuje jako vykoupená a vykupující skutečnost: není jen sférou, v níž člověk žije, ale také prostředkem a cestou svatosti, skutečností posvěcující a posvěcující" (sv. Josemaría, Kristus prochází, č. 47).
Co znamená posvěcovat práci? Posvěcování práce v objektivním, vnějším, strukturálním smyslu (např. finance nebo účetnictví) je neoddělitelné nejen od posvěcování prací (v každodenním životě, konkrétním úsilím o dosažení konkrétních cílů a službou určitým lidem), ale také od posvěcování sebe sama v práci (růst v lásce), které je nutným a bezprostředním důsledkem posvěcování práce v jejím subjektivním aspektu (jako činnosti osoby).
Jistě, neposvěcená subjektivní práce může přispět k posvěcení světa do té míry, že přispívá k vytvoření přirozeně účinných a spravedlivých sociálních, ekonomických atd. struktur, což je nezbytnou součástí Bohem daného uspořádání těchto struktur. Vzpomeňte si zde například na Cíle udržitelného rozvoje Organizace spojených národů. Avšak pouze posvěcená, a tedy posvěcující subjektivní práce těch, kdo ji vykonávají, může nutně spolupracovat nejen na utváření spravedlivého světa, ale také na jeho informování Kristovou láskou, na jeho posvěcování. Toto posvěcování světa zevnitř přirozeně vyžaduje ne jednoho, ale mnoho lidí, kteří posvěcují svou práci a posvěcují se ve své práci ve všech profesích.
Už svatý Josemaría to řekl, když řekl, že cesty na zemi jsou otevřené a je zapotřebí mnoha mužů a žen, kteří chtějí po těchto cestách jít, aby pozvedli svět zevnitř, ne prostřednictvím organizovaných a případně ideologických kampaní, které mohou být polarizující, ale prostřednictvím vnitřního růstu každého na jeho vlastním místě, otevřeného lidem kolem sebe a přijímajícího tak milost Boha, který chce kolem nás šířit víru, naději a lásku.
Uvažujme o dvou základních aspektech, které spolu bytostně souvisejí a na kterých zakladatel Opus Dei nesčetněkrát trval. Za prvé je zřejmé, že nadpřirozený rozměr práce není něčím, co by bylo postaveno vedle jejího přirozeného lidského rozměru: řád Vykoupení nepřidává něco cizího k tomu, čím je práce sama o sobě v řádu Stvoření; je to sama skutečnost lidské práce, která je povýšena na řád milosti; posvěcující práce není "konání něčeho svatého" při práci (jako kropení stolu kapkami svěcené vody), ale právě posvěcování samotné práce. Druhým aspektem, neoddělitelným a v jistém smyslu důsledkem předchozího, je to, že posvěcená práce je posvěcující: člověk nejenže může a musí posvěcovat sám sebe a spolupracovat na posvěcování druhých a světa při práci, ale právě skrze svou práci, kterou vykonává lidsky dobře, slouží lidem z lásky k Bohu.
To je křesťanská cesta, která má přispět svou prací k míru ve světě, sociální spravedlnosti, udržitelnosti a k přípravě světa na přijetí Boha. Jak vysvětlil svatý Josemaría, mezi posvěcením profesionální práce a smířením světa s Bohem existuje nutný vztah: "Spojit profesionální práci s asketickým bojem a kontemplací - což se může zdát nemožné, ale je to nezbytné, abychom přispěli ke smíření světa s Bohem - a proměnit tuto běžnou práci v nástroj osobního posvěcení a apoštolátu. Není to snad vznešený a velký ideál, za který stojí za to položit život?" (sv. Josemaría, Instrukce, 19. března 1934, č. 33).
Žijte tento vznešený a velký ideál ve své práci, ať už je jakákoli. Vždy mějte tuto perspektivu služby společnosti, "Svět, který je třeba změnit", jak říkáte ve své reklamě. Líbí se mi, že ve svém záměru mluvíte o vedení, které je dobré pro lidi, pro firmy a také pro společnost. Společnosti mohou pro společnost udělat mnoho dobrého, i když je také pravda, že ne všeho, co společnost potřebuje, lze dosáhnout prostřednictvím společností, protože jsou omezeny potřebou nabízet omezené a specifické služby a generovat zisk, což je součástí jejich účelu. Potřebné jsou také odpovědné státy, komunity a rodiny. Při své formaci se proto snažte oslovit celého člověka, a to i v jeho duchovním rozměru, abychom z těchto dobře zformovaných osob mohli přispět ke službě společnosti, a to i ve všech jejích rozměrech. To je vzdálené ovoce posvěcení vaší práce dobře vykonané z lásky.
Chceme-li proměnit svět, musíme začít u sebe a udělat ve svém životě místo pro Boha. Práce je jedním z prostorů, kde chce být Bůh přítomen v našich životech a motivacích. Jsou známa slova zakladatele Opus Dei, která obsahují velmi stručné a podstatné vymezení pojmu posvěcující práce v podobě praktické rady: "Dejte nadpřirozený motiv své běžné profesionální práci a budete mít posvěcenou práci" (sv. Josemaría, Cesta, č. 359). Nejde o to dělat jiné věci, jako je práce v neziskových charitativních organizacích, ale dělat tytéž staré věci jinak, s nadpřirozeným motivem, který nás podněcuje k většímu úsilí a větší lásce.
To znamená, že pracovní činnost se stává svatou, když je vykonávána z nadpřirozených pohnutek. Toto tvrzení však nelze chápat jako jakousi "morálku pouhých úmyslů"; nejde o to, aby se v klasickém pojetí přiznával primát finis operantis jako nezávislé na finis operisEU by tak ztratila svůj význam. Na stránkách . finis operantis je motivace pracovníka, která může být motivována různými důvody - vnějšími, vnitřními nebo transcendentními, jak by řekl Juan Antonio Pérez López. Na finis operis je to, čeho se daná činnost snaží dosáhnout, což může být služba klientovi, dokončení zprávy, dosažení cíle. Abychom mohli svou prací efektivně sloužit, nestačí mít dobré úmysly, ale je třeba dospět ke konkrétním faktům. Sloužit, sloužit, jak říkával svatý Josemaría.
Nadpřirozený řád tuto lidskou skutečnost předpokládá a povyšuje, takže dílo je svaté, pokud se "rodí z lásky, projevuje lásku, je přikázáno lásce" a pokud je tato láska "láskou Boží, která je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Řím 5,5). Když žijeme onu jednotu života, o níž tolik mluvil svatý Josemaría, tato Boží láska se rozlévá ve všech činnostech naší práce: hlášeních, výzvách, drobných detailech dokončených s láskou. Finis operantis prostupuje a informuje zevnitř finis operis všechny naše činnosti.
Práce je svatá, posvěcená, když je řízena a vedena Boží láskou k Bohu a k druhým. To je podstata onoho "nadpřirozeného motivu", který stačí k posvěcení práce; a ještě lépe je chápat, že tento "úmysl" sám o sobě směřuje k lidské dokonalosti samotné práce: "Nemůžeme Pánu nabídnout něco, co v rámci našich ubohých lidských možností není dokonalé, bez vady, provedené s pečlivostí i v těch nejmenších detailech: Bůh nepřijímá nekvalitní práci. Nepředložíš nic vadného, napomíná nás Písmo svaté, protože by to nebylo hodno Jeho (Lv XXII, 20). Proto práce každého z nás, to dílo, které zaměstnává naše dny a energii, musí být důstojnou obětí Stvořiteli, operatio Dei, dílo Boží a pro Boha: jedním slovem, dokončený, bezvadný úkol" (sv. Josemaría, Přátelé Boží, č. 55: srov. č. 58 a 62).
Nesmíme však zaměňovat práci na dokonalosti s perfekcionismem, který může pramenit z pýchy a nedostatku řádu. Musíme pracovat dobře, v rámci možností, s vědomím, že máme mnoho zaměstnání, která vyžadují naši pozornost, do nichž musíme vnášet také Boží lásku.
Posvěcené dílo je nejen dílem Božím a pro Boha, ale je zároveň a nutně dílem Božím, protože je to Bůh, kdo posvěcuje; je to On, kdo první miluje a umožňuje naši lásku skrze Ducha svatého, jehož je naše láska účastí. Aby Bůh mohl působit v nás a skrze naše dílo (aby naše dílo mohlo být opus Dei) musíme ve svém dni otevřít prostor pro Boha, prostor pro modlitbu a naslouchání - doma, v kanceláři, na ulici, v kostele - abychom dosáhli jednoty s Bohem, která umožní Bohu vstoupit do všech našich činností.
Máte před sebou velký cíl - vychovávat vedoucí pracovníky, kteří budou vytvářet podmínky, v nichž bude pracovat mnoho dalších lidí a rozvíjet se jako lidé prostřednictvím své práce. Připravovat lidi s takovou odpovědností je velká zodpovědnost.
Často nemají jasné recepty, jak problém interpretovat nebo situaci řešit. Obecně manažerská práce zahrnuje soubor činností, jako je předvídání, organizování, koordinace a kontrola vývoje a výsledků činnosti organizace. Tváří v tvář takto složité a proměnlivé realitě je pochopitelné, že při teoretizování o povaze nebo analýze praxe manažerské práce vznikají více či méně různorodé výklady (viz například G. Scalzo a S. García Álvarez, El Management como práctica: una aproximación a la naturaleza del trabajo directivo, in "Empresa y humanismo", XXI (2018) s. 95-118). Vzdělání manažera tedy nevyžaduje pouze memorování zásad nebo shromažďování marketingových, finančních, strategických či účetních nástrojů, ale také dosažení obezřetného porozumění, které se obvykle získává pouze dlouhou a dobře strávenou zkušeností.
Odpovědnost manažera vyžaduje obezřetnost, která je pro manažerskou práci nejcharakterističtější. Připomínám známý výrok svatého Tomáše Akvinského: "moudří ať nás učí, svatí ať se za nás modlí, rozumní ať nás řídí". Prostřednictvím vašich sezení s využitím případové metody se studenti naučí zachovávat obezřetnost, klást si klíčové otázky, hlouběji pronikat do argumentů, chápat názory druhých bez předsudků a měnit své názory. Ve svém nejobecnějším vyjádření vyžaduje obezřetné jednání dostatečnou znalost minulosti (precedentů v dané problematice), pozornost k okolnostem souvisejícím se současným problémem a předvídavost budoucích dopadů možných rozhodnutí.
"Rozvážnost, kromě toho, že je zdokonalujícím návykem tohoto typu činnosti (praxis), je jedinou intelektuální ctností, jejímž předmětem je morálka, to znamená, že působí jako jakýsi "most" mezi oběma dimenzemi, který nám umožňuje sladit myšlení s jednáním. Jako morální návyk vnitřně zdokonaluje činitele, to znamená, že ... se stává takovým člověkem, jakým se stává tím, že řídí" (G. Scalzo a S. García Álvarez, cit. s. 112). Díky uvážlivému vedení budou účastníci vašich programů morálně a intelektuálně růst jako jednotlivci a budou schopni vytvářet prostředí, v němž budou růst ostatní, a přispívat tak ke zlepšení společnosti.
Dalšími charakteristikami dobré manažerské práce jsou podle mého názoru otevřenost a flexibilita. Otevřenost, schopnost učit se ze zkušeností a studovat. Otevřenost k pochopení změn, které vyžaduje nová doba. Otevřenost přijímat a oceňovat návrhy nebo vysvětlení druhých, aniž by se spěchalo nebo připouštěly předsudky.
Umět naslouchat. Otevřenost, která neumožňuje svévolně přerušovat iniciativy, ale podporuje je a usměrňuje. Otevřenost k uchopení a přijetí příležitostí ke změně; zejména otevřenost mysli ke změně vlastního smýšlení: jak říkával svatý Josemaría, "nejsme jako řeky, které nelze vrátit zpět". A konečně otevřenost srdce, aby dokázalo chápat a milovat druhé. Tato otevřenost nás vede k tomu, abychom přijímali druhé takové, jací jsou, aniž bychom je soudili a nechali se unášet předsudky, a zároveň je můžeme vyzývat, aby byli lepší. Jde o to být mostem i pro lidi, kteří smýšlejí jinak. Velmi dobře se dá pracovat s lidmi jiného vyznání nebo bez vyznání, kteří vyznávají životní styl, který vás může šokovat, s lidmi, kteří mají vždy nebo téměř vždy dobré zázemí, na němž lze budovat přátelství a společný projekt v rámci firmy.
Pokud jde o pružnost, je zřejmé, že je v protikladu k tuhosti, ale není v protikladu k pevnosti. Je to schopnost přijmout a rozhodnout se pro nutné nebo žádoucí výjimky. V této souvislosti považuji za zajímavé zmínit také význam podpory vnitřní svobody zaměstnanců na všech profesních úrovních, která dává důvod k tomu, co se přikazuje. Musí chtít svou práci dělat dobře, aby mohli lépe sloužit. Stejně tak se dobrá manažerská práce vyhýbá nadměrné kontrole a přílišným detailům, když se něco přikazuje. Mikromanagement jako způsob řízení vytváří loutky, nikoli zralé lidi s vlastním úsudkem. Za zmínku stojí také důležitost znalosti delegování podle okolností lidí a prostředí. Připomínám, co v širším kontextu napsal svatý Josemaría: "U všech nelze používat stejné prostředky. I zde je třeba napodobovat chování matek: jejich spravedlnost spočívá v nerovném zacházení s nerovnými dětmi" (List 29-IX-1957, č. 25). Někteří, ti mladší, potřebují následnou péči a zpětnou vazbu, aby co nejdříve získali zkušenosti, které potřebují k dobrému výkonu své práce. Jiní, vyspělejší, potřebují koučování, jehož prostřednictvím se naučí samostatně rozhodovat. A přijde čas, kdy mohou pracovat bez jakéhokoli sledování, protože je vedoucí může delegovat s plnou důvěrou a bez obav. Oba však potřebují důvěru, blízkost a přátelství svých manažerů.
Manažerská činnost obvykle vyžaduje směřování prvků a činností, které jsou samy o sobě různorodé, ke společnému cíli. Je proto nutná dostatečná schopnost syntézy, která při zachování pozornosti, jež odlišuje různé prvky problému, dokáže tyto prvky sjednotit do společného konečného rozměru. Zde přichází na řadu to, co mnozí nazývají účelem podniku, který zahrnuje věnování pozornosti mnoha zainteresovaným stranám tak, aby řídicí činnost sjednocovala úsilí všech.
Zvláštní význam manažerské práce zjevně spočívá v tom, že na ní do značné míry závisí efektivita práce ostatních lidí, jejich osobní růst prostřednictvím práce a kultura a tón podniku. Z toho vyplývá zvláštní aspekt manažerské odpovědnosti. Manažerská pozice není výsadou, ale službou a odpovědností vytvářet efektivní kontext pro práci ostatních. Proto musí manažer pěstovat vnitřní dispozice, které ho nutí k tomu, aby se odhodlaně ujal svých povinností. Tyto manažery vychováváte nejen prostřednictvím hodin a týmové práce, ale také vytvářením tónu dobře odvedené práce - upravené zahrady, čisté tabule, dobře připravené hodiny s údernými a jasnými závěry - a radosti a lidské blízkosti, péče o lidi. Tento tón přátelství, v němž si každý uvědomuje, že na něm opravdu záleží, že je milován, vysvětluje otevřenost a radost, kterou vidíte ve své škole a na setkáních absolventů.